Člověk musí pořád hrát svoje blues

Milan “Miláňo“ Hanuš je instruktorem Prázdninové školy Lipnice, vystudovaný pedagog, profesí podnikatel. Absolvoval MBA na Mezinárodní manažerské škole při VŠE (2000). V posledních 15 letech se v PŠL věnuje zimním kurzům (Život je gotickej pes) a vzdělávání nových instruktorů.

Co tě k aktivnímu hybatelství motivuje?

Já si myslím, což vychází z mého přesvědčení, že člověk by měl být co nejméně závislý na vnější struktuře, v tom smyslu, že například u zaměstnání jsem raději podnikatel a dávám práci i jiným lidem, než abych se potřeboval někde zaměstnat. Takže mám radost, že jsme to naopak my, kdo zaměstnává jiné, kdo vytvořil z ničeho něco.

Jak se vypořádáš s tím, když zrovna vše nevyjde, tak jak chceš?

Člověk musí být hluboce přesvědčený o tom, že to co dělá nebo jak to dělá, dává nějaký smysl. Tak aby se dokázal přenést přes dílčí škobrtnutí nebo trampoty. Já bych řekl, že když člověk něco dělá vytrvale, vytrvale jde pořád stejnou cestou, tak se to podaří. Musí pořád hrát svoje blues.

Co by podle tebe aktivní hybatel měl mít, co by mu nemělo chybět?

Měl by být o něčem přesvědčený, že tahle oblast nebo tahle věc potřebuje nějakou nápravu. Měl by být přesvědčený, že takovou nápravu přináší, že přináší řešení. Měl by v tom být velice vytrvalý, počítat spíše s léty než měsíci, a obklopit se dobrými lidmi. Dělat to sám je těžké. Vydržet na cestě sám je těžké. Když se obklopíš velkým množstvím dobrých lidí, je to daleko snazší.

Co jsou takové zásadní vlastnosti dobrých lidí?

Je dobré, aby lidi kolem tebe sdíleli vizi, aby věřili tomu, že jít tím směrem je správná věc. A pak aby to byli lidé k tobě komplementární. To znamená:
Já třeba nejsem dobrý dotahovač na detaily a úporně k sobě potřebuji takového dotahovače. V týmu nesmí být všichni otvírači, protože to se nedodělá nic.

Podnikání nebo prázdninovka?

Zatím se mi dařilo kombinovat obojí. Nedokázal bych se rozhodnout jenom pro jedno, cítil bych, že je můj život něčím ochuzený.

Takže v tom tvém šílení jde i o to vyrovnávání?

Když jsme jenom na téhle jedné ose, nebereme k tomu rodinu a podobně. Já opravdu potřebuju obě nádoby. Každý rok trochu vybalancovávám co víc co méně, ale potřebuju tam mít ty nádoby obě.

Co mají tyhle nádoby společného a čím se liší?

V podnikání se dostáváme teď aktuálně do jiné ligy, to znamená můžeme hrát Evropskou ligu. To je něco, o co jsme 15 let usilovali, takže teď z toho máme velkou radost, že můžeme působit takhle mezinárodně, a to přináší celou řadu výzev. Už jenom tím, že pracuješ v mezikulturním prostředí, máš najednou spolupracovníky z různých zemí a přitom táhnete jedním směrem. A to je něco, co jsem v kurzech prázdninové školy zatím nikdy nezažil.

Na kurzech PŠL mám naopak příležitost pracovat s neobyčejnými lidmi na neobyčejných věcech. S takovými lidmi se kterými bych se ve firemní sféře potkal jenom málokdy. Je to dáno také tím, že kurzy PŠL jsou jednorázové. Takže my se na chvilku dáme dohromady v nějaké zajímavé konstelaci, dojde k nějakému obohacení, ale pak se vlastně rozprchneme. Zatímco v práci já s některými lidmi dělám už 10 let nebo 15 let. Takže na jednu stranu jsme v tom řemesle velmi vyladění a efektivní, na druhou stranu se už méně dokážeme obohatit právě proto, že už spolu děláme dlouho.

Co bys vzkázal ostatním? Méně zkušeným aktivním hybatelům?

Aby byli vytrvalí. Aby šli vytrvale tím svým směrem a aby se připojili do téhle sítě šílenců, protože v tom spojení může být velká spolupráce.

Dokázal bys uvést nějaký příklad mladého člověka, který nečekal a vrhnul se do něčeho?

Zaujal mě případ Marka Fandrlíka z Hradce Karlové, který v době kdy studoval na gymnázium JK Tyla, tak nebyl spokojený jak vypadá vyučování matematiky na tomto gymnáziu a napsal s kamarádem učebnici Matika pro spolužáky. Na základě toho se dokonce několik let na tomto gymnáziu vyučovalo. Dnes tato kniha vyšla i jako učebnice.
Ještě vím, že na VŠE několik studentů píše skripta těch předmětů, které jsou pro studenty hůře pochopitelné. To je pro mě parádní příklad. Nenadávají jenom na zkostnatělý vyučovací systém, ale chopí se toho a udělají to po svém.

Na co mladí lidé nemají čekat?

Mladí lidé nemají čekat na nic. Pokud jsou přesvědčeni, že mají nějaké řešení problému, který vidí kolem sebe, tak ať to neodkládají na potom, až dostudují, až se ožení, až budou zajištění, ať jdou rovnou do toho.

Jaké je tvé motto?

Dobré lidi je potřeba spojovat.

Jakou nejhorší radu jsi dostal od rodičů?

Když mi bylo jedenáct a byli jsme v Bulharsku na pláži, tak mi poradili, abych se natřel slunečnicovým olejem, že se lépe opálím. Takové spáleniny jsem už neměl dlouho.

Chtěl bys ještě něco vzkázat čtenářům?

Zůstaňte šílení!