Mít cíl, ale nelpět na výsledku za každou cenu

Dalimil Cody Toman

Jak ses dostal k Hnutí Brontosaurus?

K Brontosauru jsem se dostal přes dětský přírodovědný oddíl, do něhož jsem chodil. Později jsem dělal i vedoucího a v tu dobu oddíl přešel pod Brontosaura. Časem jsem v Hnutí Brontosaurus začal pracovat zaměstnanecky. Chvíli jsem dělal eko poradce, potom vedoucího kanceláře Hnutí Brontosaurus a nakonec jsem se stal programovým ředitelem jeho ústředí.

Hnutí Brontosaurus sis tedy vybral především kvůli jeho zaměření na ochranu přírody?

Ochrana přírody mne zajímala a byla pro mě velmi důležitá a motivující už od mládí. Vždy jsem k ní chtěl vést i děti a mladé lidi – to je i nyní to primární. Dalším zájmem i profesně jsem byl volnočasový pedagog a Brontosaurus mi umožnil tyto dvě věci propojit a dostat se do jisté míry i k profesionálnímu působení v ochraně přírody a neformálnímu vedení mladých lidí k péči o životní prostředí, což považuji na nejsilnější stránku Hnutí Brontosaurus.

Jakými projekty se právě zabýváš v rámci Hnutí Brontosaurus?

Toho je poměrně hodně. Musím to rozdělit na dvě roviny. První se týká mé práce v Hnutí Brontosaurus, kde jsem momentálně na pozici programového ředitele. Zde mám na starosti péči o různé programy, které zastřešují určité typy činností Brontosauru, což je třeba Akce příroda, v rámci níž se pořádají dobrovolnické víkendovky na ochranu přírody propojující zážitky, dobrovolnictví a neformální vzdělávání, to, co je pro celou organizaci typické. Teď abych představil tu terénnější a dobrovolnickou druhou část. Jednak už pátým rokem realizujeme dobrovolnický tábor ve vesnici České Selo v Srbsku, což je projekt, který mě hodně naplňuje, protože se nám za těch pět let podařilo s krajany navázat velmi příjemný vztah. Je to dané tím, že jsme se od začátku snažili nedělat pomoc ve smyslu my jsme vás přišli spasit nebo něco takového… naopak se s nimi postupně domlouváme. Je to celé založené na přátelství, s cílem něco vytvořit. Druhý je již čtrnáctý ročník organizátorského kurzu Cestičky, což je zážitkový organizátorský kurz pro přípravu nových lidí, kteří poté mohou organizovat své víkendové, prázdninové a jiné akce a také vést celoročně oddíly.

Co bys poradil začínajícím lidem, kteří se chtějí zajímat o téma přírody a památek, případně začínajícím členům Hnutí Brontosaurus?

Prostě to zkusit. A hlavně se nevzdávat. Ne vždy se všechno hned povede a ne vždy člověku všechno hned sedne. Ale podle mě je dobré vytrvat, protože člověk časem najde partu a správné místo. Druhá taková obecná rada je příliš neanalyzovat, jak se na mne dívá okolí. Brát akce s touto tématikou jako něco, na co bych mohl být hrdý. Na západě si myslím, že jsou tyto aktivity hodnocené pozitivně společností a politiky a nevím, kým vším, zatím co tady je to chvilku tak, chvilku onak. V kolektivu třídy se můžou na člověka dívat trošku jako na blázna. Je dobré si prostě říct ne, je to pro mě důležité. Člověk si to hlavně uvědomí zpětně. Když si vezme, co prožil a co mu to dalo, tak si tu hrdost už sám v sobě najde, ale ze začátku může pochybovat.

Koho pokládáš za svůj vzor? Kdo je člověk, kterého obdivuješ?

Já jsem na tohle nikdy moc nebyl… Ne, že bych nedal na vzory, určitě jo, ale mě většinou přijdou věci složitější, než se na první pohled zdají a nemám rád zjednodušování. Zbožňuji různé myšlenky Ghándího a celý ten příběh nenásilného vzdoru a vůle… Ale ve výsledku největší vzor pro mě byl můj děda. Hlavně proto, jak zvládl stáří. Nejen že se neuzavřel, nezahořkl, nejenom že nepřestal být aktivní, ale navíc držel krok s dobou. Byl aktivní, příjemný, milý k lidem, povzbuzující. Věnoval se místní historii a zároveň cestování, dále místní přírodě, celý život fotil. Sice to nebyly úplně světové věci, ale bylo toho poměrně dost. Nakonec dědu považuji za skoro dokonalý vzor, když se ohlédnu zpátky.

Považuješ své snažení za dar společnosti či spíše za splacení dluhů vůči přírodě?

Dar si myslím, že to není. Mně přijde, že tu činnost dělám i zároveň pro sebe nebo kvůli svému přesvědčení. Podle mě je špatně, když člověk začne dělat něco jako oběť. Když bych to bral jako dar a obdarovával pořád dokola a dělal bych to léta, mohlo by to už skoro zavánět obětováním se, což bych nerad. A co se týče splacení dluhu, takto nad tím také nepřemýšlím. Já to asi vnímám spíš tak, že jde o hájení nějaký základních práv přírody. Mám rád biocentrický pohled na svět, to znamená, že neberu, že člověk má něco řídit v přírodě, ale že příroda má svou hodnotu sama o sobě. V tomto rámci se snažím nějak působit. Vychází to předně z mého konkrétního přesvědčení, že teď a tady, podle toho, v čem jsem vyrostl, co mám v sobě zakódované, dle nějakých hodnot, je dobré se o ni starat. Ale zdá se mi, že jsem nad tím v rozměrech splácení dluhu nebo dávání daru nikdy vědomě nepřemýšlel.

Takže je to předně o nějaké vizi správného způsobu jednání?

Jo, já myslím, že je to o vnitřním přesvědčení. Přijde mi důležité být v harmonii s tím, co člověk považuje za správné a to i dělat. Pokud považuji přírodu za hodnotnou a vidím, že se jí děje nějaké příkoří, cítím, že bych se jí měl v rámci svých možností zastat tam, kde je to reálné. Mít cíl, ale nelpět na výsledku za každou cenu. Jinak by člověk velmi rychle mohl vyhořet a zbláznit se. To se netýká pouze ochrany přírody, i v jiných činnostech se něco nemusí dařit a vývoj může probíhat jinak, než jsme plánovali. Je dobré tuto činnost provozovat proto, že směřuje k něčemu správnému, ale ne vždy se musíme dočkat toho, co jsme si představovali.

Jak relaxuješ?

No, blbě a málo… (smích) Nejvíce relaxuji tím, že vyjedu na nějakou delší dobu, což znamená alespoň 3 týdny nebo měsíc, pryč. Někam na cesty, toulat se. Tím, že je to delší doba, už se mi vytratí běžné provozní starosti z hlavy a zároveň, když se vracím, člověk zase nějak myslí. Na cestách nic moc neplánuji, takže je to oproti tomu, kdy člověk něco řídí, pořádá projekty a baví se s lidmi, znatelný rozdíl. Je to taková očista. Ale podle mě by to chtělo ještě nějakou průběžnější relaxaci v běžných dnech a to se mi úplně nedaří…

Jak by ti ostatní mohli pomoci?

Jsou lidé, kteří dokážou dělat své bez nějaké podpory týmu, ale pro mě je extrémně důležité, abych neměl pocit, že ty věci dělám sám. I když je to s lidmi složité a musí se s nimi mnohé věci strašně dlouho projednávat, je to pro mě důležité. Nejlépe, když na tom dělá někdo se mnou. Ani nemusí odvést moc práce, ale spíš aby byl do projektu vtažený a bylo vidět, že jej to zajímá a že stojí o spolupráci. Asi mi ostatní tedy mohou nejvíce pomoci tak, že se budou se zájmem připojovat. Někdy se v chvatu práce, kterou dělám já a i ostatní, ztratí nějaké ocenění. U mě to tedy funguje hodně, i když to třeba nepřiznávám (smích). Když si někdo něčeho povšimne a řekne, že jako dobrý, tak mě to hodně nakopne a dodá mi to energii zase do něčeho dalšího. No a pak samozřejmě propagace brontosauřích aktivit. Nejúčinnější propagace a šíření akcí je přes osobní kontakty…

Chtěl bys ještě něco vzkázat čtenářům?

Teď se moderně říká, že má člověk dělat to, co chce, nebo něco, co ho baví, aby si život nezabil tím, že dělá něco, co nechce a co ho nebaví. To je velmi dobrá myšlenka… Ale ještě bych doplnil, že je dobré nad tím popřemýšlet trochu víc a říci si, ne to, co mě baví a v tuto chvíli naplňuje, ale to, co rezonuje s mým nejhlubším přesvědčením. Mně přijde, že mnohdy je to tak, že ve výsledku musíme dělat hodně věcí, které nás fakt nebaví, otravují a třeba i vyčerpávají, ale stejně to mohou být části celku, který zapadá do toho směřování, kterým chceme život naplnit. Já to vidím třeba v činnosti, kterou dělám. Je zde spousta věcí, které člověka už úplně nebaví a možná by mohl v terénu dělat zábavnější a příjemnější nebo v tu chvíli atraktivnější činnosti přímo s lidmi, ale pak by mohl přestat fungovat celek. Tudíž je dobré se přes to prostě přenést.

Takže nějaká vize pomáhá s motivací…

Jo, to je asi všeobecně známé, ale nemusí být taková uměle vytvořená, kdy si sednu a budu vytvářet vizi, ale spíše nalezení svého vnitřního přesvědčení. Nervat si nad tím vlasy, ale zvnitřku k tomu dojít. Najít takovou hodnotu, se kterou jsem morálně v pohodě a mám k ní úctu a pokoru. Na tom pak mohu dále pracovat, překonat to, co mě štve, a pokračovat v dané činnosti.