Není čas ztrácet čas

Rado Hudák

Tento mladý a sympatický Slovák, původem z Vranova nad Topľou, je dnes pojmem pro tisíce mediků a lékařů po celé České republice i daleko za jejími hranicemi. Do Prahy ho v roce 2007 přitáhlo studium medicíny. Vedle studia na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy se také velmi aktivně zapojoval do činnosti studentských organizací a rád vypomáhal svým spolužákům s doučováním. Jeho snahy o výuku anatomie srozumitelnou formou vyústily ve vydání šest set stránkové učebnice Memorix anatomie. Spolu s týmem odborníků tak vytvořili komplexní pomůcku pro výuku anatomie, která se záhy po jejím vydání stala nepostradatelnou pomůckou mnoha studentů i lékařů. V současné době se Rado věnuje postgraduálnímu studiu experimentální chirurgie, aktivně se angažuje v akademickém senátu 2. lékařské fakulty, studentském spolku Motolák a spolupracuje na několika dalších projektech. Jeho největší vášní je posouvat věci dopředu, inspirovat ostatní a zároveň se nechat inspirovat.

Jaký problém vidíš v současné české společnosti?

S běžnou společností jako takovou nepřicházím příliš do kontaktu, protože si žiji ve své vysokoškolské bublině. Ale samozřejmě vnímám jeden problém obecný, který není pouze v české společnosti, a to je problém s autoritami. Lidé chtějí mít co nejvíce svobody a dělat věci podle sebe, ale tím pak nerespektují ostatní.

Máš pocit, že tvoje aktivity nějakým způsobem zlepšují společnost?

Řekl bych, že prostřednictvím knížek a vzdělávacích aplikací ano. Snažím se ovlivňovat zejména mladé lidi a ukazovat, jak se věci dají dělat jinak. Bořit ten zažitý model, že knížky tvoří jen 50letí profesoři, kteří už nejsou v kontaktu s těmi 20letými studenty. Pokud vím, tak se rozběhlo několik takovýchto projektů, kde se snaží spojovat tyto dvě opačné strany a vytvářet kompromis a společný materiál.

O tobě je známé, že vytváříš učebnice. V čem jsou tvoje učebnice inovativní?

Zaprvé je to právě ve složení učebnice. Mezi hlavními autory jsou studenti, kteří se hodně zaobírají danou oblastí, tzv. studenti lektoři. Dále jsou ve velké míře zapojeni klinici, což u teoretických knížek není tak běžné. A v první fázi jsme navíc zapojili andragogy a psychology, abychom se s nimi podívali na metodiku učení. Takže první inovativní věc je ta, že učebnice není postavená na znalosti jednoho profesora, ale je souborem různých pohledů lidí, kteří jsou v dané věci zainteresováni.

Co ti dalo jiskru se pustit do takového projektu?

Byla to taková nespokojenost, trošku frustrace a zvědavost, proč si medici v prvním ročníku, přestože mají hodně zdrojů a hodně drahých knížek, shánějí další tabulky a schémata a stejně s tím nakonec nejsou úplně spokojeni. Viděl jsem to nejen u sebe, ale i u ostatních. Když jsem byl já v prvním ročníku, tak jsem anatomii miloval. Když jsem pak trochu doučoval některé mé spolužáky, nešlo mi do hlavy, proč si spoustu věcí nedokážou zapamatovat. Ale oni byli v těch velkých kvantech informací ztraceni! Na rozdíl od nich jsem měl více času věnovat se právě anatomii, a pak mě napadlo zpracovat tu látku do trochu stručnější verze. Hodně mi totiž vadilo, že studenti trávili mnohem více času hledáním informací než samotným učením se.

Jaký vidíš největší problém v dnešním vzdělávání?

Je faktem, že naše školství je rigidní. To znamená, že změny jdou poměrně pomalu. Na druhou stranu nejsem ani příznivcem toho, jak jde na západě všechno jen cestou komunikace a obhajoby svých vlastních názorů, a přitom se vytrácí fakta. Ti lidé mohou mluvit vlastně o čemkoliv, aniž by měli nutné znalosti. V některých oborech to jde, ale právě v medicíně to nejde! Další problém je podle mě v motivaci učitelů a celkově v postavení učitele. Já, jakožto vysokoškolský učitel, mám pro mnoho lidí úsměvnou pozici, protože si myslí, že když člověk vystuduje medicínu, tak z něho zákonitě musí být lékař, a ne učitel na lékařské fakultě. Je to hodně dehonestující pozice. Bohužel pak lidé, kteří by měli o učení opravdu zájem většinou odcházejí a dělají něco jiného.

Kde je podle tebe problém? Že nebudou adekvátně zaplaceni nebo že nebudou mít takovou společenskou prestiž?

Jedno i druhé. A také v kreativitě. Ve smyslu naslouchání potřeb studentů, úpravě osnov a výukových hodin, aby byla výuka zajímavější a přínosnější.

Jak to udělat, aby mohli být učitelé kreativnější?

Hodně záleží na podpoře “shora”. Nakolik ředitelé škol a děkani podporují změny. Já mám to štěstí, že vedení naší fakulty je změnám otevřeno, takže nemám pocit, že bych nemohl něco inovovat nebo měnit. Ale jinde je to většinou takové brždění, tzn. raději zůstaňme u toho, co tu funguje 100 let, než abychom se posunuli a riskovali tím, že to bude horší.

A jak se to podle tebe dá změnit v případě, kdy učitelé nemají takovou podporu? Jak změnit vzdělávací systém?

Klíčové je mít člověka, který se tomu bude opravdu věnovat. Každý rok, i přesto že se něco zlepší, existuje stále velké množství věcí, které lze vylepšit. Další záležitostí jsou volitelné předměty. Je důležité mít volitelné předměty a samostatné kurzy. Samostatné kurzy jsou sice víc komerční věcí, ale na druhou stranu si lidé více váží vzdělání, za které si něco zaplatí.

To mluvíš spíše o těch věcech navíc, ale když se vrátíme k osnovám, dá se podle tebe něco změnit, nebo už jsi hodil flintu do žita?

U nás se stále diskutuje reforma celého vzdělávání medicíny. Snaha změnit ho na úplně jiný systém, který sice někde funguje, ale není doložené, že by to fungovalo lépe. Tomu já se ale bráním. Bráním se měnit něco, jen kvůli tomu, že to v jiném kraji funguje, nebo se dokonce jen tvrdí, že to funguje. Spíš si myslím, že když se opravdu naslouchá všem stranám: tomu co chce student, tomu co chce učitel a tomu co chce společnost, tak se dá dojít k plynulému zlepšení a nemusejí se dělat žádné skokové změny. Dělat změny jen podle toho, jak se doba mění, je podle mne dostačující změna.

Teď bych se rád bavil o tobě. Vím, že jsi působil ve studentských spolcích, pracoval ve studentském senátu, tancoval jsi a dělal spoustu zajímavých věcí. Co tě vedlo k tomu být takovýmto způsobem aktivní? Přeci jen jsi toho dělal víc než běžný student.

Hodně mi pomohlo, že jsem na vysoké škole získal prostor, jak být aktivní pomocí školních organizací. A také tu existoval někdo, kdo mě mohl vést, abych dělal věci, které mě zajímaly. Obecně mě hodně inspirují příběhy reálných lidí, kteří něco vybudují. Je to taková záležitost toho dobrého vnitřního pocitu, že člověk něco udělal a vidí za sebou výsledky než jen to, že zvládl vidět deset sérií nějakého seriálu, nebo odehrál nějaké hry a podobně. Vždycky mě motivovaly hmotné výsledky a kladné působení na další lidi. Ta smyčka, že já jsem se něčím inspiroval, pak jsem to vytvořil, to motivovalo někoho jiného a mě pak potěšilo, že to někoho dalšího inspirovalo, a tak jsem zase vytvořil něco dalšího…

Jestli tomu dobře rozumím, tak malá pozitivní změna vedla k větší pozitivní změně a pak jsi se „zacyklil” a už se nedalo přestat. Takže na začátku byl malý impuls, dá se to tak říct?

Ano. Na úplném začátku jsem vnímal, že jsem jen já. V té době jsem cítil, že bych něco chtěl změnit nebo že by to pomohlo a následně jsem vnímal zpětnou vazbu od ostatních. Je to hodně o tom naslouchání.

Otázka bokem. Považuješ se za šíleného?

V tom správném slova smyslu asi ano.

Co to pro tebe znamená?

To znamená, že se nebojím ozvat se se svým názorem a nebojím se jít proti autoritám, pokud to je potřeba. A také se nebojím obětovat svůj čas a pracovat tvrdě na něčem, o čem jsem přesvědčen, že to má smysl.

Jaké je tvé životní motto?

S jedním mým spolužákem na vysoké škole jsme si při učení říkávali: “Není čas ztrácet čas!” :-). Takže se dá říci, že to bylo moje motto, protože když jsem měl možnost se do něčeho zapojit, tak jsem se do toho zapojoval.

Co tě v životě nejvíc baví?

To je dobrá otázka…Je to právě ta změna a vylepšování věcí. Dělaní pořádku ve věcech.

Odkud na to čerpáš energii?

Jak už jsem zmiňoval, od lidí v mém okolí. Když se člověk trochu “vyfiltruje” a chce být aktivní, tak má kolem sebe právě ty správné aktivní lidi. Zpětně pak čerpám energii z reakcí lidí, které mé knížky nebo jiné výsledky mé práce potěšily, takže mě to znovu namotivuje, že to ten smysl má.

Jaké máš nejbližší cíle?

Ha :-). Mé nejbližší cíle jsou si těch aktivit ubrat a víc se jim věnovat kvalitativně. Jsem totiž člověk, který nerad dělá věci napůl. A bohužel jsem do toho jeden čas spadl, když jsem si najednou vzal šest větších projektů a nemohl jsem je zvládnout, i kdybych se roztrhal. A jak jsem do toho spadnul, tak se z toho stále vyhrabávám. Takže můj cíl je snížit počet projektů a aktivit, do kterých jsem zapojený a víc se zaměřit na jednu, dvě věci a ty dělat pořádně.

Jak ti ostatní v tvých projektech mohou pomoci?

Vzhledem k tomu, v jaké se pohybuji společnosti, jsem osobně nikdy neměl problém s tím, že bych lidí, co mají zájem něco dělat, měl okolo sebe málo. Tím, že žiji v aktivní bublině, je kolem mě hodně lidí, kteří jsou aktivně zapojení a moc mi tím pomáhají.

A na závěr, máš nějaký vzkaz pro ty, kteří si rozhovor přečtou?

Já všem doporučuji, když na to mají odvahu měnit věci, tak ať do toho jdou. Ať si toho klidně naberou hodně, ať klidně vyhoří, já už jsem taky jednou dvakrát vyhořel a ať dosáhnou maxima. Je to jako s autem. Když člověk sedne poprvé do auta, cítí, že nechce celý život jezdit jen na dvojku nebo na trojku. Je potřeba ho pořádně vytůrovat, pořádně vyzkoušet brzdy a pak najít takovou tu optimální životní rychlost. Ale přitom vědět, že je tam stále rezerva na to, aby člověk přidal i na to, aby brzdil. Doporučuji, aby lidé našli svůj potenciál a zároveň věděli, jak věci vyřešit rychle a tím pádem se nestresovali z toho, co přijde, protože jsou schopni to vždycky zvládnout!