Soustředit se na každý den, aby ho člověk dobře prožil. Tak vznikají velké věci…

Ondřej Kobza

Už jste slyšeli o unikátním projektu Piána ve městech? Autorem je Ondřej Kobza, nápaditý to dobroděj. Leč sám na piáno hrát neumí, neskutečně ho baví sledovat, jak se lidé prostřednictvím pián setkávají nebo si vzájemně zlepšují náladu. Mezi jeho další počiny patří šachové stolky, Poesiomat, Café V lese, Café Neustad a nově také oprava hradu Pirkenštejn. Jeho idea je vlastně jednoduchá. Nebýt lhostejný ke svému okolí, a když člověka napadne nějaká dobrá myšlenka, tak ji prostě uskutečnit. Všechno jde, když se chce, a třeba se přidá i někdo další.

Jste známý hlavně svým projektem Piána ve městech. Byl to začátek Vaší tvorby nebo už jste předtím něco podnikal?

V roce 1996 jsem si pronajal klubovnu dobrovolných hasičů, protože tehdy nebylo kam chodit. Bylo mi 17 let. S kamarády jsme si k tomu ještě pronajali pípu a aparaturu a dělali jsme tam zajímavé výstavy, povídání o filmech a pouštěli k tomu alternativní hudbu. Takže to ve mně bylo odjakživa, organizovat akce pro lidi. V roce 2010 jsem si pak otevřel kavárnu. Vůbec jsem nerozuměl, jak se dělá kafe nebo účetnictví, ale bavili mě na tom ti lidé. To, že přijdou, seznámí se, obdivují prostor a je jim v tom prostoru dobře. A to si myslím, že je moje téma.

Jak vás napadla zrovna piána?

V kavárně Café V lese jsme jednou za rok dělali takovou akci – Zažít město jinak. To je akce, která trvá jeden den a spousta kaváren se rozhodne něco zajímavého udělat. Někdo má venku třeba holiče, někdo má DJ a my jsme to udělali tak, že jsme vytáhli gauč, křeslo, věšák, lampu a právě i piáno, což nakonec udělali i další tři kavárny v Krymské ulici. Vypadalo to hrozně hezky, jak tam okolo jezdila auta. Bylo to pro mě fascinující, jak to ty lidi bavilo. Fungovalo to tak dobře, že se to zopakovalo další rok a pak další rok. V tu dobu jsem také spoluprovozoval kavárnu Bajkazyl na Náplavce, kde jsme piáno měli venku celou sezónu od dubna až do října. Vlastně jsem to dělal tak často, až jsem se rozhodl piána dát na 5 míst do veřejného prostoru. Do té doby to byly jednorázové akce u nějaké kavárny, ale v takovémto formátu to začalo v srpnu 2013.

A neměli jste s tím nějaké problémy, vytáhnout piáno jen tak na ulici?

Byl to takový experiment, člověk nevěděl jak to dopadne. Většinou lidé reagovali dobře. Hodně mi pomohla paní Jana Černochová z Prahy 2. Vybrali jsme, celkem náhodou, pět míst. Jedno z těch míst bylo na Letné, tam co jsou Letenské sady. Chodilo tam hodně maminek s dětmi. Ty děti do toho tak moc plácaly, že to rušilo lidi z kavárny, tak nám tam po týdnu řekli, ať si to odstěhujeme. Na Masarykově nádraží se u toho zase až moc shromažďovali bezdomovci a dělali si z toho jídelní stůl. Takže jsme měli problémy spíš s tím, že jsme se nedokázali vypořádat s problematickými věcmi. Každý nový projekt má vždy negativní jevy, musíte si k nim sednout a vyladit je.

K piánům jste pak přidal i šachy na ulicích a Poesiomat. To bylo v době, když už pián bylo hodně nebo jste to rozjížděli souběžně?

Už po měsíci, co piána začala pěkně fungovat, se přidávaly další party lidí po celé České republice. Tak jsem na facebook začal házet různé výzvy typu: “Hele, když už to takhle hezky funguje, tak co dalšího kromě pián by mohlo být?”. A tak jsme začali v Čechách přemýšlet o poesiomatech. Mě šlo o to, abych lidi vyburcoval. Aby oni sami začali dělat něco ve veřejném prostoru, v místě, kde žijí, a zamysleli se, co by sami mohli rozmístit. To rozmístění věcí na veřejnosti znamená něco, co lidi může semknout, dát je dohromady, mohou si u toho povídat a to je to, co mě zajímá.

Odkud jste sháněli piána?

Prvních pět jsem musel koupit a pak se začali lidé sami ozývat, že mají piána doma na půdě a můžou nám je na tento projekt přenechat.

Když to vezmu z té obecné roviny, celá vaše myšlenka je, že jste chtěl nějakým způsobem kultivovat veřejný prostor, je to tak?

Přesně tak. To slovo veřejný prostor zní ale až moc vědecky, neosobně. Říkejme tomu ulice, v širokém slova smyslu. Je hezké sice se s pejskem procházet jen tak v parku, ale pro mě je ještě hezčí najít něco nepředvídatelného. Něco, co člověk nečeká. A to člověka vždycky potěší.

V jaké fázi je teď projekt s piány? Klesá, stoupá, stagnuje?

Já si myslím, že je na stejné úrovni. V létě je České republice zhruba 33 až 40 pián. Některá jsou v naší režii, některá si lidé dělají sami, je to tak zhruba nastejno. Když to chce někdo dělat za sebe, je to celkem práce. Musí se o to umět postarat. Třeba na Masarykově náměstí, kde máme piáno my, tam je pán z ochranky, který nám pravidelně volá, když se objeví nějaký problém. Na Mírovém náměstí máme zase dobrovolníka, který to také kontroluje každý den. Ale když to někdo dělá sám, musí se o to starat. Třeba aby to piáno bylo v podloubí, aby na něj nepršelo nebo mít na něj nějaký kryt, který se bude otvírat a zavírat.

Když tedy piána děláte vy, máte na to dobrovolníky nebo i zaměstnance?

Máme dobrovolníky i zaměstnance. Ale děláme víc projektů a sami si píšeme granty a občas sháníme i nějaké donátory.

Kde vlastně sháníte finance na projekty?

Jak už jsem řekl, granty, donátoři. Není to jednoduché, ale držíme se jakž takž.

Berete i ze svých soukromých zásob?

Tak to je. Ze začátku jsem to platil víc, teď poslední rok jsem to nemusel dotovat vůbec, ale zase začínám. Jsou to různá období. Celkově jsem to ale musel dotovat a jsem samozřejmě v mínusu.

Co je pro vás osobně na tom nejnáročnější? Co například ztráta motivace?

Udělat akci jednou, na jednu sezónu, to je takové nadšení, objeví se to v médiích, je to hezké. Ale je důležité, aby to právě nebyla jen jednorázová akce, ale aby to bylo furt! Takže nejtěžší je asi to ustát. Protože občas má člověk i smůlu. Někdy nejsou peníze nebo vám tamhle zavolají z Kladna, že tam někdo nastříkal montážní pěnu a tohle a tuhle…člověk by se těmi nesnázemi mohl snadno nechat znechutit. Ale když člověk vydrží, pak přijdou ty hezké okamžiky. To nejtěžší jsou ty neustálé, malé těžkosti.

Nyní bych přešel spíš k otázkám o vás. Kde se ve vás bere ta činorodost?

To je vrozené :-). Jak jsem říkal, už v 17 letech jsem začal organizovat akce. Je to stejné,  jako když chce někdo zachraňovat životy a dělat pro lékaře bez hranic, také si myslím, že je to vrozené.

Považujete se za šíleného?

Určitě, jinak bych nedělal takové blbosti a pořád někoho nepřemlouval. Vlastně to stojí hodně energie a je to šílené, když pořád někoho přesvědčujete, aby vám něco povolil, myslím tím radnici, nádraží a tak podobně. Jsou s tím jen starosti, takže tomu musíte pevně věřit a ustát to, že je to vlastně šílený. Ale že je to dobrý.

Jaké je vaše životní motto?

Soustředit se na každý konkrétní den, jak ho dobře prožít a přitom nemít velké cíle. Tím neříkám, že by člověk neměl mít velké cíle, to já mám, ale ne konkretizované. Chci dělat velké věci. Ale ty velké věci vznikají právě z toho, že se člověk soustředí na konkrétní den, aby ho dobře prožil. A to může být jakkoliv, může klidně koukat z okna a sledovat jak venku prší a pozorovat déšť. Takže to nemusí být o efektivitě, ale o tom neproflákat ho. Všichni víme, co znamená proflákat den a co znamená vnímavé pozorování.

Co vás v životě nejvíc baví?

Teď mám třeba nová kamna. Bydlím částečně na hradě Pirkenštejn, za Prahou. Ta kamna mají sklo a díky tomu je hezky vidět do ohně. Nejvíc fascinující zážitek je pro mě koukat na ty plameny. V životě jsem to nezažil a je to úplně to nejlepší.

Co vám dává energii?

Běhání v lese, sauna a masáž.

Jaké máte nejbližší cíle?

Mám pronajatou střechu Lucerny, kterou chceme opravit a udělat tam komunitní zahradu.

Je něco, s čím by vám mohli ostatní pomoci?

Ať se mi ozvou a nabídnou, co umí. Každý je dobrý v něčem jiném.

Co byste vzkázal lidem, kteří to budou číst?

Posouvejte hranice šílenství! Takového toho zdravého šílenství, chápete? Protože existuje zdravé šílenství a takové to až moc. Být normální je ale nuda. To by pak člověk chodil jen do práce, snažil se koupit si Fábii a udělat za život kariéru. Člověk potřebuje mít v životě skoky. Skoky v tom, co má v životě dělat. A to je inspirace a takové bláznovství. Hodně jsem studoval Dona Quijota a bratra Palečka a podobné šašky a moudré blázny. Je to téma, které mě dost zajímá, takové samostudium bláznovství.